Zatímco v Čechách byl mylně, zejména kvůli naší nedostatečné znalosti základů politologie a angličtiny, považován za apoštola demokracie a volného trhu, v anglosaských zemích se tento Savonarola dvacátého století proslavil spíše jako bojovník proti slaměným panákům progresivismu, které si sám stavěl. Vskutku, z jeho téměř leviathanského pohledu na fungování společnosti lze usoudit, že jeho slavné angažmá v brněnském disentu nacházelo své ideologické zakotvení více v druhém rohu etatistické poloviny politického kompasu, než v touze šířit svobodu jednotlivce. Tomu odpovídalo i jeho publikum - regresivní pamflety, které v jím vydávaném magazínu The Salisbury Review publikoval pod různými pseudonymy, snaže se vzbudit dojem, že do magazínu přispívá více lidí, než on sám, byly bezpochyby primární inspirací pro roj pseudointelektuálních superstars, který v poslední době zamořil internet s cílem kapitalizovat na evidentní poptávce prostého lidu po reakci na progresivní smýšlení elit.
Názorným příkladem Scrutonova pohledu na svět je jeho bizarní pořad odvysílaný BBC s názvem Why Beauty Matters. Tímto téměř hodinovým pokusem o glosu abstraktního umění se nás Scruton snaží všemi možnými argumentačními fauly a manipulacemi přesvědčit, že umění je pouze to, co on považuje za hezké. ,,Vidíte, jak je toto dílo odporné? Proč myslíte, že je tento Váš výtvor uměleckým dílem, Vám se snad líbí? To je tedy velmi chabé vysvětlení. Všichni již vidíme, že král je nahý." hodnotí umění svých současníků. Těmto jeho neprůstřelným filosofickým argumentům ale nejsou vystavena pouze díla patřící k současným uměleckým slohům. Scruton se totiž během Pařížských studentských nepokojů rozhodl, že chce-li být konzervativcem, tak pořádným. Poslední Scrutonem uznávaný umělecký styl se proto vyprázdnil dobré půlstoletí před jeho narozením. Ve své snaze usvědčit abstraktní umění z podvodu na divákovi tedy nakonec usvědčil jen sám sebe z intelektuální neupřímnosti, když svým posluchačům, v momentě jeho argumentaci příhodném, definoval umělecké dílo jako takový předmět, který je vytvořen zejména k vyvolání estetického prožitku. Abstraktní umění tak splňuje definici, již samotný Scruton považoval za svou.
V porovnání se Scrutonovým politickým přesvědčením ale umění dopadlo ještě dobře. Vezmeme-li totiž v potaz, že politickým ideálem byl Scrutonovi Edmund Burke, anglický konzervativní politik poloviny 18.století, můžeme být rádi, že v roce 2000 nepsal o uši drásajících disonancích Beethovenovy Eroicy.
Co si tedy ze Scrutonova díla vzít? Jeho eseje o vlivu Richarda Wagnera na filosofii pozdního devatenáctého století? Možná. Do historie však vejde zejména jako starý bílý muž křičící na oblohu, proč nevypadá stejně jako v den, kdy se narodil.